Ležím v trávě a ještě dýchám
a přemýšlím o lidech, které už nepotkám,
co už se nikdy nenadechnou,
co už svůj poslední vdech vypustili do Vesmíru …
Přemýšlím co mi na světě zanechali …
slovo, větu, úsměv, vzdech nebo jen pohled očí,
které ještě nejsou mrtvé a za kterým je celý Vesmir …
se všemi dvěma tisíci miliardami galaxií ...
Všude je ticho i ptáci přestali zpívat,
asi někdo vypnul zvuk a je slyšet klavír
za kterým hraje Jaroslav Ježek své Tmavomodré blues
a pomalu se stmívá a vyšly hvězdy ...
Ležím v trávě a utápím se v naději,
že se ještě mohu nadechnout kolikrát chci
a držet tak na světě všechny ty pohledy živých očí,
co jednou odejdou se mnou ...
… a je to stejně jedno ...
všichni nakonec splyneme s Vesmírem a budeme zase spolu …