Už je tady ráno … život jde dál a tak zítra malujeme … firma vše udělá, ale příprava je na nás a je to tady jako ve skladišti … slunečnice jsem fotil před 30 lety a visely dlouho v minulém bytě, tady stály 16 let za skříni, snad si je třeba někdo vezme … je čas na procházku … do Campusu u řeky … některé stromy se svlékají pomalu a opatrně, jako stydlivá dívka plná naděje a očekávání, co netuší že možná právě na tuto chvilku bude vzpomínat celý život … k večeru pak dokončíme přípravu bytu a já si udělám do zásoby práci na příští týden … končí týden plný emocí, ve kterém jsem se skoro nezastavil, protože dělání smutky zahání a protože když se zastavím, tak se v hlavě rozjede film na který jsem nechtěl jít … snad jsem obstál a zařídil a udělal všechno co bylo třeba … to se možná dozvím až jednou na věčnosti, když se znovu s maminkou setkám … zatím se tady definitivně rozloučím se svým dětstvím … SBOHEM MAMINKO, MÁM TĚ MOC RÁD …