Ráno se loučím s Emi, které ale všichni říkají familiérně Emile a která je hned po Máše nejmilejší pejsek, na kterého jsem kdy narazila. Láďovi se nevešla hygoška do tašky, tak se s ní může aspoň vyfotit. Loučíme se s Rudou Slaskou, kde je vždycky slastně a vyrážíme zpět domů. Nejdřív se ale zastavuje na nákup, čehož využíváme s Láďou na zkoušení brýlí - on vypadá jako třicetiletý intoš a já jako slepá šestnáctka. Začíná lehce pršet, což se záhy mění na příšerný slejvák a až domů prší tak, že není skoro nic vidět. Naštěstí to ale vyrovnáváme zpěvem a jede se nám skoro jako za sluníčka. Doma na mě čeká dort s kytičkou, mám sice narozky až příští týden, to tu ale nebude brácha a ani já, tak je oslava už teď a upřímně mi to vůbec nevadí :D Taťka se chlubí lístkama do Semaforu, kam půjdeme skoro po deseti letech a už se nemůžu dočkat! Když rodičům všechno odvyprávím, otevřeme si víno a koukáme na Kapitána Exnera, který je takový nenáročný, milý a lehce úsměvný.