Většinu dne jedu na Vincentce. Netrpělivě čekám, kdy budu moct vyběhnout z práce. Je důležitý den plný rozličných pocitů. Těším se, jsem nervózní i smutná. Konečně jsem u kostela sv. Šimona a Judy. Program má trefnou patičku. Generálky utíkají jedna za druhou a my ještě rychle připravujeme překvapení pro p. Škopa, než přijde řada na nás. Bohužel, fotit a zpívat zároveň nemohu. Ale povím Vám, bylo to něco. Pan Škop netušil, že pro něj máme, jako poděkování, připravenou píseň a dáme mu osobně každá růži, místo tradiční jedné kytice předané jednou z nás.... Smálo se a zároveň plakalo, přišli i některé bývalé členky. A co teď, co s tou hořkosladkou pachutí? No, jít domů se mi rozhodně nechce. Naštěstí mám v obecenstvu Míšu, který mě pozval na večeři a kus řeči.