Přijde mi to jako náhoda? Jedna malá epizoda a já, zatímco cestuju zase do města autobusem, potkám Marka s bráchou, a on, ejhle, odjíždí taky, do Itálie pro změnu. Dáme zmrzku a pokecáme. Vždyť se vidíme naposledy. Po všem dalším zařizování přijela Verča a jdeme si prohlédnout Portmoneum v Litomyšli, dvě totálně pomalované místnosti a výstavu obrazů. Posedíme v kláštěrních zahradách, hovoříme opět o budoucnosti. Napadlo nás, o čem člověk přemýšlí nejvíc? O minulosti, o součastnosti (ach ti šťastlivci, žijící z momentu na moment!), či o budoucnosti, ti věční snílci? Co jsme vlastně zač? Zapomínat neumíme, přestat plánovat neumíme, žít ze vteřiny na vteřinu a nic nevědět je těžké....Každopádně jsme si tedy do budoucna s Aduš naplánovali operu v letním kině, bylo to príma:)