Slunce neustává, denně nové, všichni absoutně přesvědčeni, že se druhý den zase ukáže, mne probodává mezi víčka, probouzím se na zemi na trávě, pod širým nebem, s ptáky nad hlavou vítající ráno. Jsou tak šťastni, že se dožili dalšího dne, proto tak krásně zpívají? Po třech hodinácn polospánku ve studeném spacáku se necítím moc fajně, přesto jdu hned do kuchyně a chystáme dětem snídani. A pak oběd. I večeři. Hodiny se nezastavují, stále beží, a my jen cupitáme podle nich. Neexistuje nečas, neexistuje nic. A vše, co si dokážeme představit, je skutečné.