Těžké ráno a ještě těžší návštěva mého šéfa. Květina od něj je teď jen hloupou upomínkou, že si zaměstnanec nesmí dovolit vážnou chorobu. Tohle je na mě už fakt moc. Jídlo dělám jen proto, abych nespadla někam, odkud už není návratu... Po návštěvě kamaráda už alespoň nejsem, jako fontána. Děkuji všem, co mi pomáhají vytáhnout obličej z bláta, abych mohla zalapat po dechu! Měla bych si jít lehnout, ale nemá to smysl. Snažím se vymyslet, co potřebuji zítra s sebou na kontrolu. Dnešní noc nebude jednoduchá.