Ráno jsem zkontroloval zasazený stromeček. Drží se, i když to zatím není vidět... Na větvích jehličnanů se usadily stovky silně štěbetajících špačků... V agroprodejně jsem narazil na Spiralino – křehké vlnky, chutnější než ty, co si pamatuju z dětství... Z obchodu jsem najel jen jeden kilometr... V sadu jsem v trávě našel mrtvého potkana, hned jsem ho zakopal, aby nezůstal jen tak ležet... Ze zahrady jsem odvezl špalky z poražených slivoní, budou na zimmní topení, i když mě soused přesvědčoval, že jsou lepší na uzení... Vyhořelý dům v Holešově začíná zelenat jakoby si příroda brala zpět, co člověk opustil... Na lavičce před Archou zůstala prázdná pleskačka, popelník plný nedopalků a obal od ovocné šťávy. Tiché zátiší, které vypráví o přítomnosti někoho, kdo tu poseděl. Možná sám, možná ve dvou. Možná se smál, možná mlčel. Možná čekal, možná se loučil. Věci zůstaly, lidé odešli. Ale lavička si pamatuje... Chodník je tu v rekonstrukci, chodci tudy nesmí, ale někteří to určitě zkusí...