Sídlištěm se line hudba. Kdo vzhlédnul, zjistil odkud. Jedu do Kostelce. Dnes naposledy. Když mě sem přivezli poprvé, vypadal náš dům úplně jinak. Táta nadával, když jsme mu roztahali písek na přestavbu, pořádali jsme závody se šneky ze zahrádky, hráli jsme si se sousedovic dětmi... Místo, kde jsme se mohli sejít s širší rodinou na narozeniny nebo Vánoce. Dnes je dům takřka prázdný a i máma už bydlí jinde. S Terkou balíme zbylé knihy pro místní knihovnu a já se loučím se vším, co tu po mě zůstává - obrázky na oknech, co jsem malovala, sušené růže od dědy, táty, přátel, které nemohu přestěhovat a nedokáži je vyhodit... Nejtěžší je loučení s tátou. Odevzdám své klíče a odjíždím. Dnešní den je třeba zajíst cukry, ale ani to moc nepomohlo...