Den otevřené stavby na Negrelliho viaduktu, příležitost projít se po nejstarším železničním mostu v Praze. Využívám, zajímavé pohledy na Prahu a podařilo se mi vytáhnout i Mamulku. Po obědě pokračuje za kámoškou a já na výstavu. Bezútěšná monotónnost snímků, kterou místy oživí jen úsměvný detail, evokuje pocit smutku...záliba autorů v sériovosti našla svůj ozvuk v únavném rytmu hlav...(z letáku k výstavě), hodnotím to opravdu jako únavnou část mého dne a plním si sen. Našla jsem si hodinu času, kdy sedím venku a čtu si, nikam nepospíchám, ČTU. Odpo balím výstavu Imaginárního občana, autoři jsou daleko, tak pomůžu a týden uletěl jak papírový drak. Kdyby mi zbylo políčko, byl by na něm namíchaný aperol s melounem, asi jak ho piju ve vaně. Můj obyčejný týden je pryč a řeka plyne dál...