Z ranního vstávání jsem vždy celá nakřivo... Něco začíná, něco končí... Z práce jdu k ortopedovi. Zopakoval mí, že to nebylo nic malého a že nějaká ta bolest už tam asi zkrátka bude. Moc z toho radost nemám, ale když se doktor tolik usmíval, že se to tentokrát povedlo lépe, je mi jasné, že nemohu čekat zázraky. Pobavili jsme se, že bez berlí zase fotím a s úsměvem se vracím do práce. Ačkoliv příště se uvidíme, až mě bude trápit výživovou injekcí, mám pocit, že mi bude chybět :-D Z práce jedu domů. Jo, mohla jsem díky té nehodě tehdy skončit i hůře... Stejně se musím snažit dostat nohu do takové kondice, do jaké to jen půjde. Jdu spát.