Den, kdy se naplnila moje noční můra a já při cestě k zubaři neodhadla vzdálenost od zaparkovaného auta a otřela se o něj pravými dveřmi. Strašný pocit. Totálně šílím (tento týden už podruhé), nemůžu se dovolat Jiříkovi, který ještě spí. Provoz naštěstí blokuju jen trošku. Nakonec se Jiříkovi dovolám, ten mě uklidní a dokonce stihnu ještě i normálně zaparkovat a doběhnout s tříminutovým zpožděním k zubaři. Tam však nastává další peklo, hodinu trpím na zubařském křesle a celou dobu bulím... ani nevím, jestli kvůli nabouranému autu nebo bolestivému zákroku. Od zubaře musím ještě do práce, i kdybych se nejradši zahrabala pod zem. Musím kolegyni pro oběd a pak už konečně domů...