Sice se zadku dotknu, ale až tak samozřejmé to prostě není... Zajedu na trh. Po návratu jdu opět uklidit barák, jinak se doma uuklízím k smrti a koleno bude jen a jen bolet. Jo, nikdo jiný to zkrátka neudělá... Táta pro mě málem zapomněl zajet, ale nakonec mě přeci jen veze do Kostelce. Je tady neštovicová princezna s hvězdou na čele. Zeptala se, jestli jsem měla neštovice, a když jsem řekla, že jo, vrhla se na mě. Zasypala mě plyšáky. Po přesvědčení, že je po obědě a plyšáci musí jít odpočívat, jsem dostala pár hodin výtvarné výchovy. To "vyloženě nemocné" dítě, mě ještě urvalo na skládání knížkových puzzlí. Div, že jsem večer směla odjet domů... A vážně musíš?! :-D