Ráno je jen o maličko moudřejší večera. Začíná kralovat mráz, což mě netěší, ale svým způsobem je mi to jedno. Stejně, jako sluníčko, když jdu dříve z práce. Cesta ubíhá, ani nevím jak a snažím se při ní nabrat sílu. Jdeme s Terkou za tátou, ale nic dalšího, bližšího se nedozvíme. Lékaři musí operovat jiné pacienty, tak to prostě je. Jdeme se nacpat cukry, ať trošku rozeženeme, co se děje. Ale stejně to se mnou hýbe více, než bych si přála...