Když mě něco vytočí, jak dneska, kdy najednou člověk cítí křivdu, se kterou nepohne, i kdyby se postavil na hlavu, snažím se nezuřit a nedeptat se ještě víc. Vypnul jsem stroje, což jsem si dovolil hodně, protože kolem festivalu je práce na 48 hodin denně, a šel na výstavu Karla Cudlína. Pak jsem šel do knihy a uklidnil se, že jsem tam nechal tisícovku. Zátopka jsem vzal, protože při listování mě zaujaly jeho cesty, osud a snad, jak se domnívám, pozitivní vidění světa. A dvě fotoknihy, asi podvědomí mi nakukalo, jaké. Cudlín. Štreit. Jsem černobíle oslněn! A jak tak listuji těmi pochmurnými černobílými 80. lety, uvědomuji si, že ten pocit křivdy pomine, a je to pořád 1.000x lepší, než husí kůže, když si člověk vzpomene na některé aspekty předrevoluční doby. Nakonec i ten Vinetou k tomu patřil.