Tak už zase jedu do práce. Cestou potkávám náznak jara, který by mi normálně udělal radost, ale... Naše krásně velká kancelář se stala pidi a mně to nikterak netěší. Všechno je přeházené a spoustu věcí mám na opačnou ruku, než jsem zvyklá (a než je pro mě praktické). Ani oči si nechtějí moc zvykat na jiné světlo a bolí mě, ale nějak to musím zvládnout. Večer přišla kolegyně a razantně se rozhodla, že takto to tedy rozhodně nebude. Z toho, co vymýšlí mi jde hlava kolem a snažím se přežít do odchodu. Jak ráda jdu z toho blázince pryč. Doma se nacpu sladkým a snažím se zahnat stres barvičkami. Moc mi to ale nejde, tak jdu raději spát.