Jsme v Mnichově a za 2 hoďky v Duseldorfu. U kafe hledáme spaní v Havaně. Dáváme si nad Atlantikem spinkací prášek a já se probouzím s výhledem na Bahamy. Sehnali jsme si bus jedoucí kousek od našeho hotelu. Zbytek ujdem pěšky, no problemo přece. Jenže......Tom po chvíli povídá. "Ty vole, já jsem nechal v tom autobuse peněženku." Rozumějte všechny peníze, obě kreditní karty, občanky, řidičáky a další jiné kartičky. Pasy máme naštěstí jinde. V životě jsem neviděla Toma takhle rychle běžet. Kdyby mu to někdo stopnul, trhnul by rekord v běhu na 500m. Po 20 min. čekání jdu za ním. Bus nedohnal, ale pomáhá mu taxikář, který se dokonce dovolal našemu řidiči. Tvrdí, že tam nic není. Komunikace se španělsky mluvícím taxikářem je složitá, nemáme se k tomu autobusu bez peněz jak dostat. Začínám bulet s vidinou zkažené dovolené a prosím dva kolemjdoucí turisty o pomoc. Ten týpek vytáhl 50 euro a dal nám je. Bože to je moc! Stačí nám míň. (pokračování storky v dalším dnu)