Ráno zase zkouším, co z toho tátova foťáčku vyrazím. Vypadám, jako blázen, protože se stále snažím přiložit oko k hledáčku, který prostě nikde není a má rozmazlenost z digitálu mi nedovoluje být spokojená. Bude to náročné období. V práci mi chybí zaškolovací kolegyňka a jako na potvoru toho mám dost na práci. I tak se mi ale nakonec pár fotografií povedlo. Na konci pracovní doby je mi jasné, že tyhle bonbonky se rozhodně zkazit nestihnou. Po maličké procházce kolem vody jedu unavená domů. I přes to, že mi můj miláček moc chybí a o rychlém focení momentek se mi může jen zdát, přeci jen zjišťuji, že se dá najít devět ucházejících fotek do WOL (ale strach jsem tedy měla).